Na konci druhé světové.

Souvisí s podnětem číslo 20041221000007

Vzpomínky  tehdy už téměř  jedenáctiletého kluka  Arnošta  (Dole jsou zážitky Irena B. a Ivo K. )

TÁTU TO ZASYPALO.

Občas  bylo slyšet vzdálené dunění. Prý bombardují Vídeň. Jednou bylo o hodně hlasitější – bombardovali Brno, kde tehdy pracoval  náš táta. Naštěstí se  večer nezraněn vrátil, ale měl  namále. Letecká puma prolétla střechou, explodovala na schodišti a  to zavalilo vchod do  protileteckého krytu, kam se  zaměstnanci firmy Bauunion  stihli  schovat. Vzduchu prý měli dost a  brzy je hasiči vyprostili.

 

PODIVNÝ VOJÁK
Zjevil se neočekávaně. Právě nás nikdo nebombardoval a nebylo dokonce slyšet ani jednotlivé výstřely. Měl zvláštní uniformu a pušku s neobvykle dlouho hlavní. Promluvil, ale neznělo to česky. Určitě jde o Rusa či Ukrajince. Od party vyděšených kluků chětl vědět, zda ve vsi jsou Němci. Snažili jsme se mu vysvětlit, že stále ještě Němci a ukazovali, kudy by mohl co nejrychleji zmizet.
Překvapil nás. Žádal pouze jehlu a nitě. Přivedl jsem ho domů - dostal co potřeboval. A my žasli. Přišíval si na rukáv jakýsi plátěný nápis a Němců se nebál. Má strach jen z Rusů. Bojoval na německé straně, pod velením generála Vlasova a „vlasovce“ prý Rudoarmějci neberou do zajetí. Kdesi za lesem jeho jednotku postříleli. Jen on se zachránil a pár dalších, o jejichž osudu nic neví.
Takové bylo moje první setkání s příslušníkem státu, který nám přinášel osvobození - po šesti letech trýznivé okupace.

 

POCUKROVANÝ KRAJÍC

Šli kolem našeho domu, směrem k hájovně a jeden z nich mne požádal o chleba. A může být  tlustě namazaný sádlem a silně pocukrovaný. Máma  se trochu divila tomu cukru, ale dva krajíce jim připravila. S poznámkou, že  pokud snad krmíme nepřátele Velkoněmecké říše, koledujeme si o popravu.  Nikdo nás ale neudal a  od té doby si občas  krajíc  nesolím, protože cukr je energeticky vydatnější.      

 

PSTRUZI

Potravinový příděl možná stačil na  přežití, ale masa bylo málo a  táta měl  moc rád ryby.  Pstruhů byl v té době  plný potok.  Říkalo se, že  jde o revír  brněnského gestapa.  Když otec  spiklenecky mrknul, vzal jsem bicykl a z dvacet minut byl  pstroužek na pánvi. Znal jsem místo, kde  stačilo lehnout na břeh a z pod kořene jen  kořist  vyjmout. Pod můstkem u Brázdovy vily bývaly dokonce parmice,  pod jezem u stavidla jsme jednou  nabírali  jakési  říční ryby  do koše na brambory a o kus níže marně usilovali o obrovitou štiku, která přitáhla s nimi.  Kořeny olše jí zachránily život. Bylo to pytláctví, anebo odbojová činnost?

 

SABOTÁŽ

Do  velké zahrady u Jarošova mlýna  najela německá  vozidla.  Já obdivoval zejména  pásový motocykl.  Vojáci  maskovali techniku  větvemi  stromů a vybídli nás ke spolupráci.  Dobrodružství  však mohlo skončit tragédií.  Můj  nový kamarád, původem Rakušan, který neměl rád Němce mi podal  pár skleněných střepů  a ty jsme  vkládali na volné plochy mezi maskování. Tohle prý  piloti ruských stíhaček rozhodně nepřehlédnou.

 

PILOTŮV OMYL

Se skupinkou kluků a děvčat  jsme sledovali  souboj stíhaček, které se občas objevily až nad  Tejkalovým mlýnem.  Potom se ale jedna oddělila  a letěla směrem na  nás.  Z křídel jí šlehali plamínky  a  já  vykřikl „ona hoří!“!  Nehořela - koukali jsme do ústí palubních kulometů.   Na svah  za námi  dopadly výbušné střely  a  my se rozprchli jak vrabci.  Cestou jsem  ze země sebral plačící  děcko  a  prchal do sklepa  prvního domu, který měl  otevřená  vrátka.  Můj  rakouský kamarád  zapomněl na češtinu a poctivě odříkal  německý „Otčenáš“.  Pilot asi uviděl záblesk optiky dalekohledu a útočil na  německou „protiletadlovou baterií“.

 

 

ZEMLJANKA V DEŠTI

Poctivá zemljanka asi vypadá jinak. Tohle byl pouze větší zářez ve svahu, narychlo vykopaný,  přikrytý  větvemi  jehličnanů.  Rodiče se snažili  udržet děcka v teple a v noci začalo pršet. Nikdy bych nevěřil, jak může být  obyčejná peřina  tak těžká.

 

NOČNÍ POPLACH.

Jednou  jsme spali  na půdě  chlévů  u  Veselých.  Probudila nás  tříšť střešních tašek.  Nikdo by nevěřil, jak  rychle lze  projít  střechou a  zalehnout  za kamennou zdí pod strání. Asi to ale byla jen  náhodně zbloudilá kulometná dávka a nikomu neublížila.

 

KAMENY Z NEBE

Hukot leteckých motorů a výbuchy bomb mne nasměrovaly za  fošny, kterými si pan Veselý chránil okna  domu.  Odtud mne ale vytěsnila  jakási žena, šílená strachem.  Muži  křičeli „lehnout na zem“!  Tož jsem si lehl na záda a koukal  vzhůru.  Docel nízko přeletělo pár letadel a  padaly bomby.  Jedna z nich  přistála v potoce, asi  50 m  od nás a  z nebe začaly padat kameny.  Když zavřu oči, stále jeden z těch balvanů vidím. Byl obrovský a zdálo se, že padá přímo na mne.  Strach jsem měl  o tátu. Podílel se na organizaci zásobování  lidí  v údolí  Bílého potoka a kde byl v době náletu jsme nevěděli.  Krčil se  prý  pod smrky u plotu Blochova rybníku, a  protože i  tam  pršelo kamení, hlavu  si chránil sešitem  s tvrdými deskami.  Je zvláštní, že asi nikdo nebyl zraněn. Dokonce ani Němci, kteří měli jakési velitelství  v hájovně, před níž  byla obrovská díra po bombě, která  budově téměř zlikvidovala  střechu. Ostatní  padaly do strání po obou stranách klikatého údolí  a  krátery po nich jsou tam asi dodnes. Pouze  dvě byly opravdu nebezpečné. Ta u hájovny a ta „moje“.

 

BUNKR VE SKÁLE

Ve stráni  nad jezem, poblíž  statku Mirka Veselého  jsou  skály.  Dospěláci  pokáceli pár stromů  a zastřešili jakousi proluku mezi balvany.  Pár metrů od tohoto „bunkru“ byla  široká svislá spára, do které se vešli dva malí kluci.  Kdo lezl první, byl na tom  hůře.  Kamarád mu  vlastně stál na hlavě.  Když ale poblíž  začalo cosi vybuchovat,  fakt nám to nevadilo.  Možná  však protestoval jezevec, který  měl obyvák  ještě o patro níže.  K bojišti  přivrácený svah není  správné místo pro úkryt před střelami a když v noci  poblíž dopadlo pár min či granátů, rychle jsme se odstěhovali. 


MASKOVANÁ KOZA


Obyčejná, bílá, bezrohá. Hodně zvědavá a mlsná, ale hlavně - příliš nápadná na bojišti.
Prcháme z lesů, kde jsme chtěli přežít přechod fronty. Z jednoduché "zemljanky" nás však po pár dnech vyplavil liják, i les byl terčem minometných granátů, údolí zažilo děsivý nálet a nebylo co jíst.
Podle zpráv ze vsi není válečná vřava až tak strašná. Občas shoří nějaký barák – prozatím jenom pár mrtvých civilistů. Přežít prý se dá i v opevněném sklepu.
Měli jsme takový. Výdřevou podepřený strop a pytli s pískem obložená okénka. Na bramborách a uhlí mohlo nocovat  více než 10  lidí.
Ale zpět k té koze. Dostal jsem ji na starosti a věděl cosi o maskování. Vždyť už mi bylo skoro 11 roků! Na dohled byla německá i ruská kulometná hnízda – mohla upoutat pozornost střelců, ohrozit tátu, mámu, 2 mladší sourozence. Omotal jsem svou kozí dámu provázkem, za něj nastrkal zelené větvičky a vedl ji z lesa domů korytem potoka. Kýžený efekt se nedostavil. Kdosi uviděl zamaskovanou věc  v pohybu a spustil palbu. Už dlouho jsem tak rychle potokem neutíkal a koza neprotestovala. V chlévě pak s chutí sežrala maskování.

 

MALIČKÁ TETA

Granát z minometu dopadl mezi náš dům a blízkou stráň.  Jedna ze střepin prorazila 5 oken a  vylétla  na dvůr.  Za třetím oknem, u  sporáku, stála teta Marie z Brna.  Měla  opravdu štěstí. Pokud  by byla  o pět centimetrů  vyšší,  střepina by jí  prolétla  hlavou.

 

PROŠTŘÍLENÁ  KOŠILE

Na našem hnojišti ležel zakrvácený hadr. Teta mi prozradila, že jde o  košili německého vojáka, kterého jeho kamarádi ošetřovali v naší kuchyni. Měl prý 7 děr od kulek ze samopalu v zádech, ale noc  přežil a ráno ho odvezli jinam.

 

VÁLEČNÁ ARCHEOLOGIE

Jedna z min dopadla na krajnici  cesty pod mlýnským náhonem a odhalila  kamenem kryté koryto  strouhy,  která  zřejmě kdysi odváděla část vody z náhonu do potoka.

 

 

KOČKA  A MYŠ

Z jednoho místa  lesa nad „Šanghají“  bylo  vidět až k „Borovičkám“.  K nim se od Bítýšky blížil německý tank a tankisté hráli podivnou hru s pilotem  ruské stíhačky.  Když se  letadlo blížilo tak zastavili a vyskákali, když přeletělo,  jeli dál.  Pilot  to nakonec vzdal, asi mu došla munice nebo palivo.

 

PRŮHLEDNÝ BARÁK

Za dům Dospíšilových  se schoval německý obrněný transportér a Rusové se ho zřejmě rozhodli zničit. Prostřílel postupně všechny  stěny,   obrněnec však v poslední chvíli odjel.  Lidé ve sklepě zůstali nezraněni, ale určitě hodně otřeseni.

 

 

HANIČKA

Otec nekouřil, ale příděl cigaret neodmítal. Dostávala je moje učitelka klavíru. Měl jsem ji rád a ještě více její  malou dcerku Haničku.  Obě jsem  ztratil, když  na dům kde bydleli  padla bomba.. Ve sklepě, kde  bomba  zabila Haničku  zahynulo  dost  lidí. Přežil prý ale její otec, pan Novák, který do sklepa nešel.

 

PŘÍBUZNÍ VYHOŘELI

Procházkovi bydleli v domku poblíž Orlovny a ten sdílel její osud. Shořel  při bombardování.


RUDOARMĚJEC

9. května, jen krátce po svítání kdosi  zakřičel „Jsou tady Rusi“!  Byl ale pouze jeden. Kráčel po polích  od Oberreiterova statku k "Šanghaji" a my mu běželi  vstříc.  Všichni si na něj chtěli sáhnout a někdo mu  otevřel  „patrontašku“.  Náboje jsem  posbíral a  vojákovi předal. Byly  jiné než měli Němci.  Vítání přerušil výbuch.  Granát přiletěl  asi od Lažánek  a dopadl  cca 200m od nás.  My padli k zemi, Rus se jen trochu pootočil.  Snad už je  opravdu konec  války.

 

RUMUNI

Na silnici od  Boroviček  k Bítýšce se objevila kolona  povozů  tažených koňmi a potom,  na louce vedle  pily podivní vojáci.  Snědí jak  Cikáni, se zkříženýma nohama  ve vyrovnaných řadách, na ploše asi 10 x 15m  a stejně  pečlivě  vyrovnané jsou před nimi  bandalíry a pušky.  Pouze velící  důstojník  stál a pravděpodobně  své mužstvo káral. Nerozuměl jsem mu ani slovo, prý to byli Rumuni.

 

MRTVÝ BEZ OBLIČEJE
Ležel na svažité lesní cestě. Civilista – možná už převlečený voják. Chybělo mu půl obličeje, boty i doklady. Potůček krve byl snad 4 metry dlouhý a všude mouchy.
Byli jsme 3. Jeden měl vojenskou polní lopatku a nejstaršímu bylo 13 roků. Dospělí se ještě lesa báli a měli jinou práci.
Mezi kořeny nejbližšího stromu hloubíme hrob. V 50 cm dochází síly....
Lidské tělo bez života je opravdu těžké. Do tvaru kříže svazujeme dvě větve....
Nikdy se nepodařilo zjistit kdo byl ten muž. Snad prý nějaký Polák.
Později kdosi nad hrobem postavil kamennou mohylu.  Stojí tam asi dodnes.

 

BUTYLKA

Přišli ke splavu a chtěli „butylku“.  Běžel jsem domů a přinesl hrnek  s pitnou vodou.  Smáli se a  ukazovali na rezatý džbán v mlýnské strouze.  Dostali džbán a  začali do něj střílet. Jakoby  jim ta válka  chyběla, anebo  nevěděli co s náboji. Musím ale uznat, že ti dva  ruští důstojníci stříleli  ze svých pistolí přesně.

 

ZAJATEC

Tři  ruští vojáci  a jeden místní „partyzán“  kdesi zadrželi německého vojáka. Vedli ho  kolem Bílého potoka  do Bítýšky.  Potkali jsme  skupinku  před hájovnou právě ve chvíli, kdy známý místní rváč, tentokrát  s rudou „partyzánskou“ páskou na rukávu, trval na tom, že  zajatec musí být popraven a  harašil uzávěrem své pušky.  Až jsem se lekl, jak na něj  jeden z Rusů zařval a málem zastřelil jeho.

 

PADÁKOVÁ VĚŽ

Stála  v polích „Na Stráži“,  ale Němci ji k výcviku parašutistů asi nikdy nepoužili. Po osvobození obce Rudou armádu byla velikým lákadlem pro odvážné. Na  vrcholu měla otočné rameno – takový mělký ocelový profil, z jehož konce viselo k zemi ocelové lano.  Proč se nepřiznat.  Cestou k němu  jsem  absolvoval  po kolenou a dost jsem se bál.  Po schodech  dolů  se muselo jít opatrně. V jenom místě  chybělo pár dřevěných stupňů  a  jakýsi Brňák prý  pád na zem nepřežil.  I lano pak na kohosi spadlo.

 

PYROTECHNICI

Věděli jsme o každé díře v zemi, ve které  byla nevybuchlý  granát  z minometu.  Některé  z nich  jsme  vykopali  či  vypáčili sami a  nosili je do svých skrýší.  Pyrotechnik – profesionál to věděl  a  vyzvedl si nás ze školy, abychom  mu  prozradili  co víme.   Když jsme  šli z lesa, máma se ptala co to v tom proutěném koši neseme.  Řekl jsem pravdu, že nevybuchlé granáty  a miny. Málem  zkolabovala, slíbila nevídaný výprask, ale až prý ten koš položíme a vrátíme se domů. Pyrotechnik se určitě dobře bavil. Dnes by se kvůli takovému koši evakuovala městská čtvrt a jeho nosiči by skončil ve vězení :-)

 

POZOROVATELNA

Nevybuchlou a  nepoužitou novou munici  z okolí statku  rodiny Oberreiterových  jsme nanosili  na  konec  Slešťůvky .  Pyrotechnik  nás poslal na padákovou věž, abychom odtud pozorovali výbuch. Když nastal, zdálo se mi, že  pár střepin letělo nebezpečně blízko. Ale  rána  to byla  řádná. Pan Rampula asi riskoval příliš.  My své  amatérské pokusy přežili, profesionál později zahynul.

 

„MÝDÝLKA“

Němci  se snažili zničit i most přes Svratku na Tišnovské,  ale povedlo se jim to jen  částečně.  Asi polovinu  trhaviny výbuch pouze rozhodil a dno řeky bylo poseto  žlutými kostkami  ekrazitu.  Brzy jsme přišli  na to, že  po zapálení hoří čadivým plamenem, jako smůla.  Výborný zdroj tepla pro  likvidaci elektrických rozbušek. Dali jsme několik kostek na dno těžkého litinového hrnce, na  ně pár  rozbušek a  škrtli sirkou.  Hrnec plaval po potoce  a najednou  děsná rána.   Netušili jsme co se stalo a marně hledali ten hrnec.  V potoce  bylo  jen malé kovové střepinky  a  až později  nám došlo, že  explodovala  ta  neshořelá „mýdla“.   Život nám  asi zachránily  kmeny olší, za kterými jsme stáli, ale odnesla to okna naší verandy. Už podruhé, ale rodiče pachatele nezjistili. 

 

POLNÍ  LOŽNICE

Na okraji lesa od  Oberreiterových  ke Hvozdci byly zákopy  a bunkry.  V jednom z nich jsme našli matrace, peřiny, hrnec sádla a  dokonce  i chleba.  U jiného byl  místo dveří  jakýsi  „těžký“ pytel.  Proč těžký?  Nahmatali jsme  ruční granáty  a  dovnitř raději nevstoupili. Možná to byla výbušná nástraha, možná jen zátěž proti větru.

 

 

RUKSAKY

V křoví na  mezi u lesa jsme našli dvě  „zavazadla".  V krabicovité  torně s "teletinou"  bylo vše  pečlivě uspořádáno.   Své  poutko  měl kartáček na zuby, pečlivě  složené  spodní prádlo, atd.  Tím druhým byl  jakýsi celtový pytel, jehož obsah byl přehledný až po vysypání. Mně se zdál praktičtější ten ruský pytel. :-)

 

BANDEROVCI?

Spolužáci z Lažánek  přišli do školy dost vyděšení.  Skupina ozbrojených mužů jim zabavila svačiny.  Pan učitel  to hlásil  četníkům, ale ti se do vyšetřování nehrnuli. K výslechu  žáků došlo až za 3 hodiny  a teprve potom se šli podívat na místo  přepadení.  V té době byli  Banderovci už  zaručeně „mimo dostřel“.   Odpočívali asi nad „Šanghají“, kde jsme  druhý den našli  pár nábojů, papíry a cigaretové  nedopalky..

 

BOMBA.

Přerazila kmen stromu, dopadla na bok,  a proto asi nevybuchla. Přivedli jsme k ní pyrotechnika.  Přiložil jakousi menší nálož, zapálil šňůru  a máme prý se jít  schovat.  Běželi jsme do sklepa  u paty protější stráně ale nebyla to správná volba.  Sklep neměl  dveře a když to bouchlo, tlaková  vlna  nás trochu přimáčkla na zeď.

 

VÝPRASK

Při  práci s trhavinami jsme se opravdu snažili chránit „civilisty“.  Když se jistý pan stavitel nečekaně objevil na cestě k hořícímu ohni, ve kterém rozbušky, mina a ještě cosi,  řekl mu   šestiletý  hlídač, aby šel  jinudy,  anebo počkal. Dostal pohlavek  a  pán šel dál.  Byl  naštěstí ještě dost daleko, když to  bouchlo. Děsně se asi lekl a stěžoval  si ve škole.  Pan ředitel měl  jasno.  Když se to stalo na "Šanghaji",  tak v tom má prsty Arnošt.  Přerušil vyučování, škola nastoupila na dvoře,  a  protože se  náhle  ztratily všechny rákosky, musel jsem si přinést  z ředitelny stativ od  fotoaparátu, kterým  mne  vzápětí  řádně ztrestal, přestože vinen byl  vlastně pan stavitel.:-)

 

PANZERFAUST

Kdo a odkud  tu trubku s hlavicí přinesl už nevím.  Prý je ale dost nebezpečná – při střelbě z ramene se někdy trhá.  Tož jsme ji uvázali k borovici na Babkách a dlouhým provazem  nutili k odpálení.   Pokus  byl přerušen v okamžiku, kdy tah za  spoušť  natočil  střelu proti nám. Naštěstí  byla asi špatně  natažená. Kdosi prý ji pak  odpálil, do skalní stěny na břehu Svratky.

 

KORDY Z HRADU

Pilnější  občané  asi  „zachraňovali“ historické předměty z hradu  Veveří a i  mezi kluky kvetl  výměnný obchod.  Starobylý kord za ještě starší  „ládovačku“, atd.  Když jsme nakonec i my hrad navštívili, byl  skoro prázdný.  Na svazích pod okny  ležela torza  nábytku a porcelánu. A nepodařilo se nám chytit  kavku, jichž bylo na půdách plno, a kterou jsme  chtěli naučit mluvit. 

 

Z TIŠNOVA MÁLEM PĚŠKY

Na tišnovském nádraží prý stojí vlak plný německých stíhaček. Přijeli jsme tam na bicyklech, opřeli je o plot a  vlezli do  kabiny nejbližšího Messerschmitta. Moc se nám líbily palubní přístroje  ….  a  naše bicykly se  líbili ruskému vojákovi. Byl neúprosný a asi se přitom i dobře bavil. Místo prosby „Пожалуйста, верните велосипед“ jsme málem děkovali „Спасибо верните велосипед“.  Kola  nám na ruském velitelství vyprosil až český četník. Už byla připravená k odsunu  a my museli  napřímit  řídítka,  přemontovat pedály a strhat papír, kterým  voják  chránil svou válečnou kořist proti poškození. Montážní klíče  nám naštěstí nezabavil.

 

 

EXHUMACE

Když na ty okamžiky vzpomínám, čichová paměť  vybaví  odporně nasládlý pach smrti.  Z amplionu na věži kostela  zněla opakovaná výzva  o pomoc  při  vyzvedávání  těl  padlých rudoarmějců, ale  do té práce se nikdo  nehrnul.  Akci velící ruský voják  nakonec  konstatoval, že  oni za nás umírali a  naštvaně vystřelil  směrem k ampilionu.  I  já  se raději rychle vzdálil.

 

VÁLKA JE ODPORNÁ ZÁLEŽITOST,  ALE  UŽ PO  NÍ  OPĚT  KDOSI TOUŽÍ.


Zveřejněno 19.4.2015, autor: arbed.podnety.cz  

=============================================

Bítýšský občan Iren  Užofka  Bartošek  (dne 10. května 2016, na výzvu pana Ivo Kameníčka) napsal:

 

    Hrad Veveří obsadili ve válce fašisté. Byl tam nějaký výzkumný ústav. Byli tam jen důstojníci. Chodili do Bítýšky pravidelně do kina, kde jsem si přivydělával jako uvaděč. Němci měli asi další zámysly. Na "STRÁŽI" (příkrý kopec nad Bítýškou směrem na Veveří) postavili padákovou věž na výcvik parašutistů. Myslím, že ji nikdy nepoužili. My přidrzlí kluci, jsme na ni a dokonce až na konec ramen, lezli. Bylo to dobrodružné, dvojmo nebezpečné - hrozil pád, protože se to kývalo, případně výprask doma. O  riziku, spojeném s hrozícím trestem za zneužívání vojenského zařízení, jsme vůbec neuvažovali.

 Konec války probíhal takto: 

po osvobození Brna přišly sovětské jednotky až na hrad Veveří. Těsně před jejich příchodem fašisté zničili pod hradem nový moderní most přes Svratku. Byl plánován pro zamýšlenou dálnici. Sověti obsadili i kopce nad Bítýškou.

Němci se stáhli do Bítýšky a obsadili kopce nad Bítýškou směrem na Vysočinu (Lažánky). Tak se mé milované městečko od 26.dubna do 9. května stalo částí poslední fronty na území Moravy.

 První nálet na Bítýšku byl uskutečněn 26. dubna. Bylo to kolem poledne, právě jsme obědvali. Dopoledne jsme s tatínkem sázeli brambory. Od oběda jsme vyběhli na dvorek.  Na několika místech byl nad dědinou hustý dým. Místy do vzduchu šlehaly i plameny ohně. Táta povídá: "Jablóška počkajó. Vobleč se, dem hasit. Na ty vohně sami hasiči stačit nebudó." Utíkali jsme na Dlouhou ulici. Hasili jsme u Kladivů. Zahynul tam dědeček mé spolužačky Josefky. V sousedním domku jsem otevřel dveře na dvorek a poprvé a naposledy v životě jsem cápnul do kaluže lidské krve. Nejvíce poškozených domů bylo v uličce, ve které máme domeček. Ten vyvázl jen s rozbitými okny. Kdepak by mě tenkrát napadlo, že si odtud odvedu mou první manželku. Protože kromě pana Kladivy bylo ještě několik mrtvých a řada raněných, většina obyvatel se bála zůstat doma a utekla do lesů. Doma zůstala malá menšina. Někde jen chlapi, kteří hlídali, aby nepřišli o majetek. Mezi nimi byl majitel pekařství pan Josef Balabán. Přišel o život při třetím náletu, který byl nejničivější, protože ho uskutečnily bombardovací letouny. V domě na náměstí zahynulo přes deset lidí - můj spolužák Milan Renner s rodiči a celá rodina z Brna, která do Bítýšky utekla, aby se zde zachránila před frontovým nebezpečím. Předpokládali, že v Brně bude větší nebezpečí. Přežil Milanův brácha Luboš. Neposlechl rodiče, aby šel do krytu ve sklepě. Vyběhl na zahradu "čumět na ně, jak lítajó."

 

 Náletů na Bítýšku bylo myslím pět, možná "jen" čtyři. Na kostele je pamětní deska, která uvádí jména zahynulých Bítešáků a jejich hostí. Do třicítky chybí jen málo. Nebezpečí nehrozilo jen z náletů. Prakticky denně dopadaly dělostřelecké granáty a miny, které připravily o život nebo zranily další lidi.          Naše rodina do lesa nemohla. Maminka měla těžkou srdeční vadu. Frontu jsme přežili ve sklepě u Pánků. Bylo nás tam jedenáct. Mezi námi neposedný a zvědavý dědeček Koštoval. Tak dlouho neposlouchal svou starostlivou dceru Filipku a pořád spouzel po ulici, až chytil do ruky střepinu. Pro štěstí mnoha zraněných působil v Bítýšce neohrožený MUDr. František Adamec. Chodil s kufříkem po lesích, po dědině. Byl všude, kde byl potřeba. Dokonce se musel odhodlat i k amputacím. Zachránil tak některým lidem život. Jména znám, ale pro tuto chvíli nejsou důležitá. O ošetření mnoha zraněných nemluvě. Druhý lékař sbalil rodinu a šel se schovat na Šmelcovnu - odlehlé místo na Bílém potoce.

    Němečtí vojáci se k obyvatelstvu chovali slušně. Postavili tanky na přístupových i únikových silnicích. Jeden stál před naším barákem. Tank zamaskovali dvěma korunami našich krásných hrušní, které uřízli. To jen pro úplnost! Ve vedlejším domku se skrývala před brněnským nebezpečím rodina z Brna. Byli to zřejmě movití lidé. Vlastnili gramofon a mnoho desek. Po prvním náletu také utekli do lesa. Vojáci tank postavili těsně u domu. Otevřeli okno a přehrávali desky. Některé se jim nelíbily, tak je rozbili o pancíř tanku. Spřátelili se s Dundáčkovým psem. Dundáčkův syn Libor, byl můj nejbližší kamarád na základce. Tankisté neměli přísun stravy z polní kuchyně. Živili se převážně masem slepic, které odchytávali na sousedních dvorcích. Pes, říkejme mu pro zpestření Rek (nemám tak geniální paměť, abych si to pamatoval) se brzo s vojáky spřátelil.  O nacionalismu neměl ponětí a vlastenectví mu bylo "šuma fuk." Paní Pánkové bylo Reka líto, že je sám a hladem. Zavolala ho k misce s polévkou. Přišel, přičichnul a pohrdl. Nos v polévce ani neomočil. Posléze jsme viděli, že se stravuje společně s vojáky. Bavili se tím, že mu házeli zbytky ze spořádaných slepic. Když se Dundáčkovi vrátili z lesa domů vyprávěli jsme jim o jejich přizpůsobivém hlídači. Místo Reku(?), mu občas říkali Kolaborante.

Vraťme se k důležitým věcem.

          Lidé museli pomáhat při stavbě pevných protitankových zátarasů. Byly to dvě řady kmenů stromů, vysoké asi dva metry postavené napříč silnice. Byly vzdáleny asi metr od sebe. Vnitřní prostor byl zaplněn kamením a zeminou. Můj táta a pan Pánek a další muži byli nahnáni na okraj lesa "Na babkách." Rozkládá se na západních kopcích nad Bítýškou. Kopali palebná postavení pro dělostřelce. Zažili jsme dost strachu. O tatínky jsme se báli. "Pracoviště" mužů byla v dohledu a na dostřel z kopců na jihovýchodní straně, které drželi Sověti. Dopadlo to dobře. Vrátili se zdraví.

          Nejhorší čin proti civilnímu obyvatelstvu fašisté spáchali, když na "ochranu" proti partyzánům posbírali v lese  muže a kluky jako rukojmí. Mimo jiných byl mezi nimi můj kamarád a budoucí skaut Staňa Bartoněk - měl 15 let.

           Frontový městys se stal svobodným a přešťastným díky sovětským vojákům.  

           Značná část těch padlých vojáků zahynula tak, že je postřílel kulometčík, který se zakopal v zahradě nedaleko místního hřbitova. Měl naprosto volný výhled na pole směrem na "Stráž." Ti chlapci, dá se předpokládat, šťastní, že už je konec nebezpečí a každodenního strachu ze smrti, šli možná bezstarostně a tak masový vrah měl snadnou "práci." Povídalo se, že ho ani nechytili, že utekl směrem na Chudčice. Záměrně jsem místo slova voják použil slovo vrah.

STALO SE  TO 9. KVĚTNA BRZO RÁNO -TO ZNAMENÁ CELÝ TÝDEN PO BEZPODMÍNEČNÉ KAPITULACI PODEPSANÉ 2. KVĚTNA.

          Nikdy nezapomenu, ani nechci a nemohu -  jak před kostelem za sochou sv. Jana Nepomuckého ukládali rakve do hromadného hrobu. Smuteční projev měl mladý kapitán(?) s černými nárameníky, možná to byl spojař. Nárameníky stejné barvy jsem nosil po vystudování Spojovacího učiliště a na toho sovětského důstojníka jsem si vzpomněl.

          Pohřbené vojáky po nějakém čase exhumovali a převezli na hromadný hřbitov u Ořechova.

(POZNÁMKA BEZE SMYSLU (?)  Jejich vnuci a pravnuci se mohou přijet podívat k jejich hrobu jen když budou mít do svobodného Česka víza. Za pár týdnů mohou bez víz přijet Turci(!))

          Fašističtí vojáci před útěkem z Bítýšky stačili zničit tři mosty přes Svratku. Jeden můstek přes Bílý potok zničili částečně takže se dal rychle opravit.

Sověti fašisty pronásledovali směrem na Lažánky.

Všichni jsme vyrazili do ulic. S kámoši jsem se připojil k spojařům - linkařům. Pomáhal jsme jim nést bubny s kabelem do Lažánek. Budoucí spojař se holt snažil.

          Po válce se v městečku ukázala také pětice amerických letců. Byla to posádka letounu, který fašisté sestřelili kdesi u Tišnova. Schovávali se několik týdnů střídavě u Honzy Klimeše a bratrů Františka a Lojzy Sládkových. Všichni jsou na pravdě Boží. Budiž jim ke cti, že to obrovské riziko podstoupili. Čest zaslouží i ti američtí chlapci. Nasadili život za lidi na druhém konci světa. Hned po válce se při slavnostech objevovaly čtyři vlajky - ta se srpem a kladivem, britská, americká a naše nejkrásnější.

          Válka doznívala ještě řadu měsíců. Mezi Bítýškou a Veveřím je nad přehradou chatová osada MEČKOV. Následuje les KRNOVEC. Fašisté je důkladně zaminovali. Ještě několik měsíců po válce tam přišlo několik lidí o nohu.         

          10. května jsem šel bourat protitankové zátarasy. Přišel sovětský desátník a chtěl deset svobodných dobrovolníků, kteří s ním půjdou na hrad. Horlivě jsem se snažil do té desítky dostat. Podařilo se. Šli jsme Krnovcem. Vedl nás výhradně po odminované cestě. Kolem bylo několik mrtvol koní.

          Na hradě jsme "uklízeli" pokoje. V místnostech kolem nás byly nevybuchlé granáty. Na hrad jich dopadlo údajně skoro stovka. My jsme jich viděli jen několik -do desítky. "Uklid" spočíval v tom, že jsme vyhazovali z oken zničený nábytek, rozřezané gobeliny, obrazy i malorážkové dělo, které tam zůstalo. Místnosti jsme zametli. Zůstaly prázdné. Na nádvoří byly na jedné hromadě nakupeny servisy, džbány, různé nádoby, vázy -  jistě cenné "maličkostí" ze skla a porcelánu. Bylo tam i několik prázdných rakví z ohoblovaných desek. Co zničila dělostřelecká palba, co zničili vítězní, radující se vojáci, o tom jsem nechtěl přemýšlet. Bylo mi víc líto koníka, kterého ještě nestačil nikdo zakopat a tak tam ležel nedaleko těch zničených zámeckých skvostů.

          Dalo se něco zachránit?

          Bartošku, proč si kladeš tuto otázku? Nekladu, je ve mně. Je mi líto Veveří.

          10. května pozdě večer jsme se vraceli do Bítýšky -  sympatický poručík, desátník, jeden vojáček a nás deset nadšených dobrovolníků. Poručík přespal ve vilce paní Kubíčkové, tety mého velkého kamaráda Jirky Zvolánka, který se té expedice na hrad také zúčastnil.

Kde spali desátník a vojáček si nepamatuji. Pravděpodobně i je přijala na nocleh vlídná paní Kubíčková.  

=====================================================================

Několik vzpomínek, tehdy desetiletého kluka, na konec druhé světové války v Brně.

 

Osvobození Brna.

Byl duben roku 1945. Blížil se konec války a napětí se stupňovalo. Bydleli jsme tehdy v Brně na rozhraní Husovic a Černých Polí, na Tišnovské ulici, tehdy Leipzigerstraße, ačkoliv s německým Lipskem neměla nic společného. Za zahradou, patřící k domu, vedla trať do Tišnova, příznačně zvaná Tišnovka a německá armáda chtěla její provozuschopnost znemožnit. S klukovskou zvídavostí jsem jednoho dne pozoroval skupinu vojáků, přibyvších na drezíně, kteří cosi kutili na obou výhybkách, umožňujících v kritickém úseku zdvojení tratě, kvůli přepřahání lokomotiv při překonávání stoupání. Po třesku výbuchů na obou místech bylo jasné, že poškozením výhybek mělo být zabráněno průjezdu vlaků.

Avšak chyba lávky. Když se totiž vojska maršála Malinovského asi o týden pozdržela kousek před Brnem, kde zákeřní Němci zanechali zásoby lihu v tamnějších lihovarech, jezdily vlaky, zajišťující evakuaci okupantů vesele dál, jenom to na výhybkách trochu drnclo.

Tou dobou jsme již byli nastěhováni v „krytu“, což byla v našem případě prádelna, před jejímž oknem byla vystavěna cihlová zeď. Protože to v tomto příbytku nebylo zrovna pohodlné, dával si můj táta občas „šlofíčka“ na pohovce v našem bytě v prvním poschodí. Upustil od toho, když se jednoho dne ozval hluk leteckého motoru, sílící svist a v zápětí výbuch, jehož následky jsme v krátkosti viděli na zbořeném domě, asi ve stejné vzdálenosti od železniční trati, ale na druhé (naštěstí pro nás) straně. Cílem útoku byla asi trať a místo zásahu mohlo být i na naší straně. Nevím, zda by prádelna zásah vydržela, byla ale přece jenom místem méně nebezpečným.

Ve večerním šeru jsme z ploché části střechy pozorovali šňůry svítícího kulometného střeliva a záblesky výbuchů dělostřeleckých granátů na jižním obzoru.

Během dne nebylo radno vystrkovat nos z domu a vlastně ani v noci. Často přilétala letadla, jimž se přezdívalo „kafemlejnky“, pro podobný zvuk motoru a shazovala malé bombičky, které sice mnoho škody nenadělaly, ale zabít určitě mohly.

Situace se přiostřovala s blížící se zónou pouličních bojů. Jedné noci se ozvalo bouchání na domovní dveře a o úkryt prosili tři vystrašení volksšturmáci. Situaci vyřešil náš pan domácí poskytnutím nějakého civilního oblečení a poslal je o číslo dál. Jejich pušky a pláště hodili mužští obyvatelé našeho úkrytu do obilí na blízkém poli. Již druhý den tam po nich nebylo ani stopy.

Pouliční střelba se blížila a docházelo jak k tragickým, tak i komickým situacím.

K těm tragickým patřila smrt „pana plukovníka“, již dávno penzionovaného bývalého císařského důstojníka, jehož status zachránil „paní plukovníkovou“ - manželku židovského původu, před “konečným řešením“. Pan plukovník tak dlouho vystrkoval svou prošedivělou hlavu z okna, až ho do ní trefila zbloudilá či mířená kulka. Nutno dodat, že jeho smrt zachránila později paní plukovníkovou před odsunem.

K těm komickým je možné zařadit aktivitu pána, nesoucího přezdívku „Cymbálník“, který vyšel na ulici, aby domnělému ruskému vojákovi, dřepícímu za hromádkou dlažebních kostek, oznámil, že se v jeho domě ukrývá několik esesáků. Když k němu přišel blíže, poznal, že tuto zprávu chce sdělit také esesákovi. Tak pohotově „přepnul“ a postěžoval si, že má v domě několik Rusů. Oslovený zareagoval: „Darauf scheiße ich (což ve skutečnosti právě dělal), verschwinden Sie“. Natáhnul si kalhoty a raději rychle utekl, což v zápětí udělal i pan Cymbálník.

Netrvalo dlouho a i v našem sklepě se objevili první Rusové. Uspokojeni tím, že „Zděs, Germáňcev nět“, s námi chvíli poseděli, než znovu vyrazili do boje. Vzpomínám si, že to byli, již na pohled, sympatičtí, ukáznění vojáci, opravdoví bojovníci prvního sledu.

Když před domem zastavil džíp s důstojníkem se zlatými nárameníky, dostal od sousedčiny dcerky Věrky a ode mne malou kytičku s improvizovaným pozdravem: „Vitajtě tovaryšč geněral“. Zasmál se a řekl: „Spasiba, ja ně geněral, ja palkovnik“, převzal kytičku a provolal: „Vivat Čekoslovakia“.

A tímto okamžikem se pro mne, dá se říci slavnostně, završilo osvobození Brna, i když ve skutečnosti značná část města – Královo Pole, Řečkovice, ... na osvobození ještě čekala.

 

Průzkum po boji.

Jakmile utichly poslední výstřely v našem nejbližším okolí, vyhnala nás zvědavost na ulici. V doprovodu mého, asi o deset let staršího, kamaráda Tondy, syna našeho pana domácího, jsme se vypravili obhlédnout okolí. Podívaná to nebyla zrovna nejhezčí. Rusové se o své padlé vojáky mezitím již postarali, ale sem a tam ležely na volných prostranstvích, ba i na balkonech okolních domů mrtvoly německých vojáků, převážně z jednotek SS.

Když jsme po Maškově ulici došli na ulici Merhautovu, ztuhla mi pojednou v žilách krev. Na náspu vedle chodníku leželi za kulometem dva esesmani, střelec a jeho nabíječ a tráva, vlnící se větrem, vyvolala dojem, že žijí. Uf, to jsem si oddechl, když jsem poznal svůj omyl.

Na Merhautově ulici byla řada domů poškozena střelbou z děl, pálících z návrší zvaného Hády. Otvory ve zdech bylo možné spatřit zdevastované místnosti. Litovali jsme obyvatele těch bytů a byli vděčni, že jsme zůstali takových škod ušetřeni.

Líčení našich dojmů po návratu z této první obhlídky vyvolalo v mém tátovi zájem na pokračování „průzkumu“ v širším měřítku. Přes máminy protesty jsme se tedy odpoledne téhož dne vydali na delší procházku. A stálo to za to. Pokračovali jsme zhruba tam, kde jsme s Tondou dopoledne skončili – na Merhautově ulici. Po mostě přes trať „Tišnovky“ jsme se dostali na Královopolskou silnici, svažující se směrem ke Královopolským strojírnám. Všude bylo vidět pozůstatky bojů, v příkopech byly poházené německé pušky, kulomety a panzerfausty, přilby a různá výstroj a nezřídka tam ležela i těla jejich dřívějších nositelů. Po silnici se nahoru a dolů proháněl jezdec na koni, důstojník s kozáckou papachou na hlavě a nedal svému zvířeti oddechu.

Na louce vedle silnice bylo postavení dělostřelecké baterie, pálící salvy směrem na Řečkovice a obsluha děl se střídala s kamarády, kteří mezitím čutali hadrákem mezi dvěma brankami z držáků plachet nákladního auta. Podívaná to byla náramná a nikdo nám v ní nebránil.

Když jsme však došli zhruba k tovární bráně Královopolských strojíren, minuvše vyhořelý tank T 34, bylo po legraci. Cestu nám zastoupil ruský samopalník s varováním: „Nazad, zděs streljajetsja“. Tak jsme raději uposlechli, vrátili se zpět k mostu přes „Tišnovku“ a potom nejkratší cestou domů. O našich zážitcích jsme, kromě Tondovi, raději moc nevyprávěli, abychom ještě dodatečně něco neschytali.

V dalších dnech jsme nasbírali opět jiné poznatky. Vůbec jsme netušili, jací „hrdinové“ bydleli v sousedním domě. Rodina, klanící se dříve německé sousedce, o níž bylo známo, že je zaměstnaná u Gestapa, se najednou prohlašovala za partyzány, čímž zdůvodňovala právo na „zabrání“ sousedčina bytu se vším všudy.

Jiní vejlupkové uplatňovali nárok na auto jednoho Čecha, kterého neoprávněně nařkli z kolaborantství, až jim vypálil rybník ruský voják v námořnické uniformě, který auto zpojízdnil (po protektorátním nuceném klidu) a nakonec s ním odjel.

Chápali jsme, když se vybombardovaní sousedé nastěhovali do bytu po Němcích, ale ty vymyšlené zásluhy, z touhy po osobním zisku, byly do očí bijící projevy drzosti.

Bratr mé mámy, můj strýc, byl za odbojovou činnost popraven nacisty, ale nás by ani ve snu nenapadlo, že bychom se my, z tohoto titulu, měli dožadovat satisfakce zabíráním německého majetku.

 

Výprava pro proviant.

Bylo těsně po druhé světové válce, krátce před mými desátými narozeninami, když můj táta rozhodl, že se vypravíme k tetě Štefce do Kojátek u Bučovic opatřit si nějaké potraviny, jelikoz naše městská spižírna, která během války nikdy nepřekypovala zásobami, zela téměř prázdnotou.

Způsob dopravy byl předem jasný – pěšourem, jelikož jakákoliv veřejná doprava neexistovala a naše rodina žádné dopravní prostředky nevlastnila. Představa asi třicetikilometrové vzdálenosti, odhadnutá z mapy Protektorátu Čechy a Morava, nebyla sice zrovna příjemná, ale co se dalo dělat – hlad je hlad.

Vyrazili jsme brzy ráno a celkem rychle jsme došli na okraj Brna – na státovku směrem Vyškov, Olomouc,… Nebyli jsme tam sami. Jenom se nám zdálo, že jsme jedinými civilisty na této trase. Potkávali jsme nekonečné zástupy německých zajatců, střežených ruskými vojáčky převážně mládeneckého věku (což mi připadalo dosti sympatické), vyzbrojenými puškami (to už jsem věděl, že se jim říká vintovky) s tenkými bodly.

Sem a tam se po silnici pohybovaly tanky, ačkoliv po nějaké bojové přípravě nemohlo již být ani slechu. Táta poznamenal, že by nebylo marné zkusit, zda by nás někdo kousek cesty svezl. Ovšem s tanky to zřejmě nepřicházelo v úvahu. Ale kde se vzal, tu se vzal – náklaďák. A měl zrovna poruchu a potřeboval pomoct roztlačit. Tak jsme vyhověli, v naději, že se třeba svezeme. Ale tuto myšlenku jsme brzy zavrhli.

Během roztlačování jsme náhodně nahlédli do plachtou zakrytého ložného prostoru a v něm uviděli několik postav, oblečených do podivných, neznámých uniforem, což v nás vzbudilo obavu, abychom se neoctnuli v nějaké nebezpečné společnosti.

A tak jsme šlapali statečně dál, až jsme došli do Slavkova. Táta si vzpomněl, že zde má kamaráda, dřívějšího kolegu od pošty a navrhnul, že bychom si u něj mohli odpočinout. Navrženo, schváleno, vykonáno. Bývalý tátův kolega měl upřímnou radost ze shledání, pozval nás dokonce i na oběd a život hned vypadal radostněji.

Těsně předtím jsme zažili nečekané “setkání”, když před místním hostincem zastavilo několik automobilů a z jednoho z nich vystoupil starší pán, o němž můj táta překvapeně pravil: “To je přece pan prezident Beneš”. Později jsme se dověděli, že byl na cestě z Košic do Prahy.

My byli ale na cestě z Brna do Kojátek a ještě zdaleka ne v blízkosti cíle. Tátův kamarád se projevil jako dobrý organizátor. Díky své funkci místního poštmistra měl styky s ruskou posádkou a tak nám zajistil dopravu džípem do Bučovic, kam se zrovna dva důstojníci chystali.

V podvečer jsme se dobelhali do Kojátek a zbývalo nám už jen pár desítek metrů k cíli – domku, kde bydlela teta Štefka se svým manželem, řídícím učitelem místní dvojtřídky.

Uviděla nás zřejmě už na dálku, ale nedala to znát. Zametala právě před domem a hlasitě nadávala na nezodpovědné sousedy, jejichž dobytek (použila nejen tento výraz, ale i řadu jiných, za jejichž použití bych já dostal určitě záhlavec) zaneřádil svými “výrobky” právě její teritorium. Pak najednou zvolala: “Vitaj Richardko, copak tě k nám vede”. Můj táta později usoudil, že jsme zřejmě nebyli zrovna vítáni, ale to nám mohlo být jedno. Byli jsme u cíle, u zdroje nutných životních prostředků a to bylo rozhodující. Přes poněkud podivný uvítací ceremoniel, ukázala se teta, tátova sestra, jako velkorysá a chápající příbuzná a vybavila nás vším potřebným, co nám zajistilo přežití následujících dnů.

Po klidně strávené noci, kdy si i naše nohy řádně odpočinuly, jsme se vydali na zpáteční cestu. V Bučovicích jsme se doslechli, že na nádraží stojí vlak, přichystaný k odjezdu do Brna. To pro nás znělo jako rajská hudba a my se vydali  prozkoumat, co je na tom pravdy. Vlak tam byl, ale nákladní, naložený převážně kmeny stromů. Aniž bychom uvažovali, na co Brno právě v této době potřebuje takový náklad, zajímali jsme se o možnost tímto vlakem cestovat. Světe div se, ono to možné bylo, takže jsme brzy, usazeni v brzdařské budce jednoho z vagonů, nastoupili, dokonce bezplatně, cestu do Brna. Ani na této zpáteční cestě jsme nebyli sami. Vagony byly přímo ověšené cestujícími. Takto cestující uživatele železnice jsem viděl znovu až po mnoha letech, při pobytu v Egyptě.

Těsně před Brnem, někde u letiště, vlak naposledy zastavil a dál už nejel, jelikož zbývající úsek trati byl ještě poničený válečnými událostmi. Šťastni, že už jsme skoro doma a že po nás nikdo nežádá, abychom naložené dřevo pomohli dopravit do Brna, jsme se vypravili na poslední etapu naší proviantní akce.

Doma jsme byli přivítáni s ulehčením, že se nám nic nepříjemného nepřihodilo a že výprava splnila svůj účel.

Když na to po letech vzpomínám, uvědomuji si, že to nebylo úplně bez nebezpečí, o tom ale člověk, po dramatických zážitcích - zejména posledních válečných dnů, tehdy neuvažoval.

I. K., Norimberk, červenec 2009

======================================================

 

 

Vzpomínky jiných pamětníků uvádí kronikářka Vev. Bítýšky paní Ilona Coufalová na stránkách uvedených níže:
1; 2; 3; 4; 5; 6; 7; 8; 9; 10; 11; 12; *; *;



 

Vložte komentář

Jméno nebo přezdívka :
E-mail :
Komentář :
Opište kód z obrázku, prosím:

Znak @ bude převeden z důvodů ochrany vaší adresy na (zavináč), nemusíte se bát vyplnit pole E-mail.

Bohumil Ferenc Starší 09. 01. 2017


Vzpomínky zůstávají a je dobře, protože je důležité mít na mysli i to co již nikdy člověk by neměl podobně prožívat.

Bohumil Ferenc starší 11. 06. 2015


Zajímavé čtení,musím podotknout,že cosi obdobného jsem prožíval sám od svých školních let.Ale musím konstatovat,že jsem "potkával"dost často příznivější situace,které mne naučily věřit,že dobrý člověk ještě žije.Takže chci věřit,že ta pohrůžka válkou jsou jen silácké řeči různých "důležitých" ,kteří cítí,že jim ubývá pozorností,tak se připomínají.


?>