Plodný spisovatel Václav Klaus (na úkor plodného prezidenta), v předvečer konce svého dlouholetého putování za zdmi pražského hradu, se jal napsat další, nepochybně zajímavou, možná i poučnou knihu. Ta ponese název „My, Evropa a svět“. Předesílám, že jsem knihu neviděl a tedy ani nečetl, takže nemohu vycházet z jejího textu, nicméně jsem si přečetl úvod k této knize z pera samotného autora (zde: http://www.klaus.cz/clanky/3260). Není toho mnoho, ale zas ne tak málo, aby si člověk z poněkud „jiného těsta“ neudělal subjektivní dojem, nad čím Václav Klaus, ještě ve funkci prezidenta, lamentuje.
Dost výrazně padne do oka hned první věta úvodu ke knize, kde nám V. Klaus sděluje, v jakémže systému jsme to vlastně žili. V tomto pohledu zjišťujeme, že jsme jako bývalá Československá republika dosáhli něčeho, o co usilovali v SSSR od r. 1918 (a co se jim přes veškeré úsilí do dnešních dnů nepodařilo) a sice, že jsme podle Václava Klause žili komunismu! Na tomto konstatování pak V. Klaus staví své úvahy, v mnohém na tento „komunismus“ vzpomíná nostalgicky, aby hned na to s nohama na zemi dedukoval nenaplněná budoucí očekávání. Ovšem pozor, abyste si nepředstavovali nějaké silné emoce zklamání, i když i o něm V.Klaus emotivně vypráví. Přesněji řečeno, dnešní člověk prý s odstupem pouhých dvou desetiletí musí velmi nerad konstatovat, že je svět, ve kterém teď žije, daleko socialističtější, ne-li komunističtější, tedy v každém případě nesvobodnější, než si tehdy, v prvotním nadšení a elánu, představoval. Jinými slovy, že socialismus, potažmo komunismus znamená život v totální nesvobodě. Podle mne je to příměr jako voda=oheň.
Je s podivem, že vysoce vzdělaný, sečtělý a mimořádně nadaný člověk není znalý pojmu “komunismus”. Abych byl přesnější, on to zcela jistě ví, ovšem v daný okamžik je pro něj výhodnější podat tuto skutečnost vice než nadneseně, byť dojem, že plácá nesmysly zůstává. Chápu, nikdy to nebyla jeho parketa, ale člověk jeho formátu by měl, chce-li o tom minulém období mluvit, pak by bylo vhodné držet se politologických faktů a místo onoho komunismu zmínit “socialismus” i když při jeho vzdělání a přehledu by bylo ještě v zájmu objectivity dodat, že ten socialismus se u nás teprve budoval. Pravda, v duchu socialismu společnost žila, budovala jej s utopistickou vidinou komunismu, o kterém však Klaus tvrdí, že jsme v něm žili. Čeho je moc, toho je příliš, ale V. Klaus již ne jednou prokázal, že rozpory jeho slov a skutečností jsou takřka jeho doménou. Nebo spoléhá, že knížku budou číst hlupáci, kteří budou jen uznale pokyvovat hlavami nad neomylností vidění a vědění V.Klause? Nepochybuji, že jeho názor bude řada lidí glosovat s pochopením, nicméně je nutné se poněkud více a usilovněji zapřemýšlet, protože Klaus takto mluví o černočerveném vidění současnosti a doby nedávno minulé. Jeho pohledy pak mají zřejmě paušálně platit pro pohledy (a úsudek) všech ostatních občanů. S lítostí však již předem konstatuji, že jsem přesvědčen o tom, že tato, stejně jako mnohé jiné, knížka nebude bestselerem těch, o kterých píše či je jim určeno.
Dnešní člověk a zde je nutné zdůraznit obyčejný, řadový, většinový a přiměřeně bohatý i chudý (ten chudý převládá) má také, jak jinak, svůj pohled na současnou společnost, na stát, na systém a stav, ve kterém se díky systému a státu nalézá. Pochybuji však, že by tento občan “většinově” sdílel názor nebo pohled V. Klause o tom, že svět, ve kterém žije je daleko sicialističtější, ne-li komunističtější, než dříve. Pravdu mu ovšem nelze upřít příměr nesvobody, protože o výsadě a výhodě svobody dnes s uspokojením mluví každý pravicový politik, každý pravicově orientovaný člověk, každý bohatý člověk, resp. každý, který má opodstatněné výhrady k bývalému režimu. Režimu, kdy vládli komunisté, což ovšem neznamená, že to byl komunismus. Pro tyto lidi je svoboda synonymem současné doby, v níž tato svoboda dává těmto lidem “křídla” nikoliv k poctivé a odpovědné práci pro stát a společnost, (byť v duchu kapitalismu, ale i tam se musí pracovat, notabene poctivě a odpovědně), ale dravé a bezohledné volné ruky trhu, neznalosti špinavých peněz, bezohledné dehonestaci Ústavy a zákonů, politickým intrikám, lžím, korupci, lobbyismu, podvodům, krádežím, kriminalitě, bezprecedentnímu ožebračování občanů, ale i celé společnosti, snižování lidské důstojnosti, devastaci kultury, zdravotnictví, školství, přírody, společenských hodnot atd.
Nesvoboda však ohrožuje většinu poctivých a slušných občanů, když je jejich identita, obrazně řečeno” vyvěšena na každém rohu”, ví se o něm všechno, aniž by to on sám věděl, co se o něm ví, je sledován na každém kroku jak kamerami, tak odposlechy (monitorováním) telefonů, ví o něm kdekterá společnost, kterou on osobně nezná, nikdy s ní nebyl ve styku. Ale také, že se jako nezaměstnaný musí hlásit k “befelu” na úřadech jen proto, že mu stát nebyl schopen zajistit práci (Drábek a někteří další však tvrdí, že : Kdo chce práci najít, ten ji najde!) a když už si ji najde, aby nedej bože, pracoval na černo!
Je toho mnoho, co potlačuje onu svobodu ve srovnání s těmi, kteří změnu společnského systému vyzdvihují právě plusem svobody. Ano, svoboda umožňuje občanům volně vycestovat z republiky, čímž se ohání ale ti, kteří na to mají. Zda této svobody mohou využívat i jejich spoluobčané s mizernými dvoutřetinovými platy celostátního průměru, je nezajímá. Oni vidí svoji svobodu za svoje peníze. Jinými slovy: svoboda = peníze, nebo naopak. Kdo je nemá, nemá ani svobodu a ani se svobodným necítí.
V tomto je třeba dát V. Klausovi mimořádně za pravdu, jen nechápu, proč hraje na obě strany, když on sám (ani náhodou) k těm nesvobodným nepatří. Že by soucit, solidarita, pochopení? Ale kdeže, to mu jen schopnost a umění ve vyjadřování obsahů svých myšlenek dovoluje zmiňovat i to, v čem si v podstatě protiřečí ,co je víceméně nelogické a v co snad ani sám nevěří.. Ale takový už je Václav Klaus.
Divím se však erudovanému, vysoce vzdělnému, světem v mnohém i (ne)uznávanému panu profesorovi, inženýrovi a docentovi, že je schopen veřejně zaměňovat tak flagrantní skutečnost, jako je vydávat vládu komunistů (ergo kladívko, kdyby jen jich, že?) za komunismus. Jistě mi bude prominuto, když zde nebudu pro pana prezidenta specifikovat rozdílnost pojmů, názvů a podstaty, ale vrátím se k úvodu ke knize, v němž se V. Klaus mj. vyznává k obdivu R.Reagana a Margaret Thatcherové (alias Železná Lady). Ne, že by to bylo něco nového, ale ve smyslu změny politického systému (komunismu!!!) a vývoje, kterým společnost procházela až do dnešních dnů, připomíná V. Klaus čtenářům své místo na (současném) politickém nebi. Chce tím vyjádřit vděk za to, že to byli oni, kteří jej (zřejmě) vedli oním politickým směřováním a životem, který je dnes předmětem jeho upřímné kritiky světa a osobního zklamání.
Škoda, že v jeho některých slabých chvilkách nevzpomene také časy, díky jimž je dnes tím, čím je. Třeba jeho období komunistickým státem zaplacených VŠ studií, nejasné období po studiích včetně jeho zahraničních stipendií, pozoruhodné (na tu dobu ) výhodné umístění v Prognostickém ústavu, jeho profesura atd. Ale také něco z dob nedávných, např. kuponové privatizace, rozdělení republiky, zákulisních politických her a rošád při volbách prezidenta, nebo trapné opomenutí vrácení protokolárního pera a pod.
Na začátku svého článku jsem poznamenal, že jsem knížku neviděl a nečetl. Omlouvám se, pokud něco z toho, co jsem zde uvedl se bude v knize nacházet, či bude o tom řeč. Obávám se však, že ačkoliv se od V. Klause lze dočkat lecčehos nevídaného (viz sdělení o komunismu v ČSSR), ze znalosti věci nejen jeho samotného, ale i rétorik všech politiků jeho formátu (nebo jemu hodně blízkých) jsem přesvědčen, že bude sice košatě rozvíjet své úvahy, názory a zkušenosti, avšak osobní sebereflexe, natož kajícného “sebemrskačství” jeho života za “komunismu” , ale i krátce po něm (tj. už v demokratickém státě), nebude schopen. Není divu, jeho život v “komunismu” mu zřejmě dal svou “životní” lekci.
25.12.2012 Jiří B a ť a